Třetí týden pražských soutěží přinesl bilanci tří výher a dvou proher. V úterý jsme přežili trojsouběh ExFxG (obsazeno 22 z 24 šachovnic), který byl naštěstí letos v této podobě jediný. Celková pražská lednová bilance je nakonec kladná a sice osm výher, dvě remízy a pět proher. Družstva D, E a Ž se drží v boji o postup, zatímco E vypadá spíš na boj o záchranu.
D (5,5:2,5)
E (Smíchov B, 2,5:5,5)
V souboji dvou oddílů, které měly v úterý 3-souběh (Smíchov A-B-D proti Unichess E-F-G), byl zjevně úspěšnější Smíchov, který nejenže sehnal 24 hráčů, ale taky všechna utkání vyhrál. Jejich Béčko obětovalo Áčku pouze Zanikova (ten ale ještě letos za Béčko nehrál) a Jos. Kováře, vypodložilo je ale kvalitním středem, takže na sedmé jsem hrál s 19-stovkou a osmou už jsem při sebevětší snaze neobsadil – měl jsem celkem kvalitní sedmičku, ale k dokonalosti jí chyběl Lukáš na první (záda).
Scházeli jsme se trochu obtížně, naštěstí Víťa sehnal odvoz pro něj a pro mě z Brumlovky, a Miloš s Martinem Hykšem byli nachlup přesní. Čas 17:45 byl větší výzvou pro Pavla Talpu, který měl před zápasem dialýzu, Mirka Radu, který musel vyřídit něco doma, a hlavně pro Pavla Hrušku, který měl poradu a myslel si, že se hraje od 6, jeho příchod 18:42 tak měl mírně adrenalinovou příchuť (s paní vrátnou rozvážně odemykající dveře). Pavel pak brzy přešel z vážné partie do rapidu, což při složitosti pozice a síle mladšího soupeře (Vandas, 1933) nebylo úplně ideální.
Zpočátku se dalo říct, že jsme nikdo nestál špatně, ale těžko se určovalo, kdo by měl být ten (ti), kdo (kteří) vyhraje (í), což byl za stavu 01 (s padajícím Pavlem) trochu problém. Situace se příliš nezlepšila, když ti, co stáli spíš líp, tedy Mirek Rada na třetí (Terpstra, 1950) a já na sedmé (Lener, 1929) dali za remis 1:2. Mirek bohužel nešel do riskantního pokračovaní a spokojil se s opakováním tahů a já jsem sice stál o trochu líp, ale k uplatnění výhody byla ještě dlouhá cesta aneb „už jsem se parkrát letos dozvěděl, jak ta partie dopadne“ (viz níže).
Z ostatních Víťa na první měl „dobrého“ soupeře – starší pán (Schmid), slušné ELO (2089), zatím bez bodu, navíc Víťa černými. Bohužel se mu nepodařil přechod do koncovky, kde podcenil jeden tah a koncovka už nakonec byla nejlíp remízová. K dovršení všeho neštěstí v té době Pavel Talpa na šesté s Bobkem (1835) nevyměnil soupeři jezdce, ten se rozeskákal a spolu s ostatními figurami (a samozřejmě soupeřem) Pavla takticky přehrál. Stav tak byl 1,5:3,5 a zbývaly tři partie – kromě Pavla H. (který už přešel z rapidu do blicky) ještě Miloš Gáj na druhé s Petrákem (2015) a Martin Hykš na páté s Horáčkem (1919).
Jako první padnul Pavel, který v blicce už kombinace nedopočítal, ale partie to byla docela divoká a stála by za rozbor, Pavel bohužel spěchal domů. Bylo tím pádem rozhodnuto a ani výhra Martina Hykše už nic neřešila. Martin stál celou dobu špatně, jeho bělopolný pěšec „krásně“ splynul s jeho pěšcovou strukturou. Soupeř měl možnost Martina totálně rozbít na královském křídle průlomem g4 s krásnými matovými motivy, ale místo toho nezvládl časovku, dal Martinovi kvalitu a následně i partii. Dohrával tak Miloš. který na začátku bětnul pěšce, ale počáteční kompenzace aktivní hry se postupně rozplývala, až to nakonec byl regulérní pěšec míň. Soupeř ho v oboustranné časovce správně uplatňoval a se 40. tahem byl Miloš „donucen“ zahrát nemožný tah. Opodál postávající kolega Veselský, který zřejmě pouze pro tyto účely předstíral rozhodčího (jinak si neumím vysvětlit, že ani jednu z 3 oboustranných časových tísní nezapisoval), okamžitě vykřikl, že Miloš spadnul a prohrál. Všichni jsme ho uklidnili, že oba hráči mají 40. tahů a že Miloš přemýšlí nad 41. Nicméně kolega Petrák si v té chvíli uvědomil, že došlo k nemožnému tahu. Museli jsme pozici vrátit a chvíli jsme vysvětlovali rozhodčímu, jak se má v této pozici zachovat (nastavit hodiny dle nejlepšího vědomí a svědomí a přidat soupeři dvě minuty). Spíš z edukativních důvodů, v partii to už nehrálo roli, Miloš byl prohraný a za chvíli se vzdal 2,5:5,5
Sepsal Robert
F (5,5:2,5) reportáž
G (3,5:4,5)
Hned na začátku se bohužel projevil první nešvar, když jediný, kdo přišel dřív, aby pomohl s přípravou místnosti, byl Štefan. Je třeba uznat, že mýtická thrácká dryáda a zároveň bohyně Caissa je spravedlivá a odměnila ho celým bodem, když jeho soupeř nabídku remízy doprovodil nabídkou věže a Štefan si vybral správně. To jsem ještě netušil, že tím je účet jedniček na naší straně uzavřen. Následoval postupný kolaps celého družstva, jehož sestava mimochodem vypadala velice slibně. Ale někteří hráči se mě (i opakovaně ptali) zda už nastal čas na to, aby to dali za remízu, jiní tiše remizovali a zmizeli či setrvali – ani nevím co bylo lepší. Každopádně je třeba si uvědomit, že takto zápasy vyhrávat nemůžeme a tak doufám, že zbytek sezóny už bude bojovnější. Prozatímní bilance více než poloviny remíz (4-13-7) je alarmující v soutěži, kde si chceme hlavně zahrát šachy a slovy Milana Šindeláře „dovědět se, jak ta partie dopadne“, což se pochopitelně nedovíme, když to dáme moc brzy za remízu. Každopádně aspoň Radko se to dověděl, když dostal od paní Čižmárové mat. Já jsem si svoji partii pěkně užil, nicméně téměř osmdesátiletý Pepa Sedlák předvedl skvělý výkon a před časovou kontrolou vyvrátil moji strategii (S+2p x V), vyšachoval mi střelce a po časové kontrole posbíral pěšce. Po zápase jsme na pivu sešli jen dva (oproti šesti po výhře v prvním kole) a bylo mi navrženo ukončení kariéry s poznámkou, že sem to měl udělat už dřív – rozhodl sem se vzít si čas na rozmyšlenou 🙂
To máš Mirku dobrý, když ti navrhují ukončení kariéry a ty můžeš z přirozeného vzdoru pokračovat.
V mých družstvech se už léta potulují jedinci, kteří navrhují skončení vlastní kariéry a nechají si to rozmlouvat…