Depresivní kapitán referuje o pochmurném zápase…
Po našem zápase na Vyšehradě jsem radostný jak Ijáček po návratu ze hřbitova. Naše skoro optimální sestava utrpěla žalostnou, leč zaslouženou porážku 3:5.
Zápas začala rychlá remíza Pavla Vávry černými na páté desce s Vichnarem. Bohužel jen o málo pomalejší byla prohra bílými na osmé Jindry Kuby s Netušilem ve francouzské – tohle byla z naší strany extrémně nepovedená partie. I další bílé partie začaly vypadat neblaze. Lukáš Černoušek na druhé desce s Chloupkem přišel pozdě a s horečkou, ale zdravotní stav mu nezabránil rozehrát proti Paulsenovi anglický útok podezřelým způsobem. Vojta Kovář proti pseudobenoni Tichého postupoval velmi vyumělkovaně s výslednou tragickou pozicí i časem. Nepoddali jsme se a hráli neohroženě na výhru vše zbývající, což bylo postupně odměňováno kažením dalších pozic. Další ranou bylo, že když Lukáš partii zdárně vyklikařil do složité koncovky, dostal v ní náhle dvoutahový mat věží a koněm. Pak vyhrál trpělivě hrající Petr Šimek na sedmé desce černými s Chalupou. Na druhou misku vah dopadla bohužel první deska, kde stál Pavel Čech černými s Petráněm dobře, ale za cenu extrémní spotřeby času, a nakonec byl v tísni ošizen. Vojta nakonec ve vlastní extrémní časové tísni Tichého ošidil a po dlouhém boji partii vyhrál. Pokazila se ale šestá deska, kde stál Studnička s Vodičkou celou partii lépe, v jediné naší solidně založené bílé pozici. Nejprve ztratil výhodu, ve snaze zabránit opakování tahů stál ještě hůř, ale nakonec zachránil alespoň půlku. Hořkou tečkou byla prohra Jirky s Pilařem ve výměnné slovanské – jednoznačná oběť snahy spasit zápas násilným zvratem.
Už dlouho jsme nehráli tak pomalu, zmateně a špatně. A doufám, že dlouho také nebudeme. Staré gardě Vyšehradu všechna čest.