Motto: „Jsou dny, kdy se divné věci stávají, a jsou dny, kdy se jich prostě stává trochu víc ...“

Pondělní zápas Éčka v Radlicích s Áčkem místní Lokomotivy by se dal nazvat soubojem odkvetlých s odrostlými. Domácí tým s průměrným věkem 66 let, kde i „benjamínek“ Petr Frouz (stejného věku jako nejstarší z naší sestavy) už má šedivé vlasy. Proti nim náš tým, kde jsem (zčásti záměrně, zčásti vynuceně) dal šanci trochu starším z našich mladých. Na posledních 3 deskách potom za soupeře nastoupili dr. Josef Smolka (mezinárodní rozhodčí, 86 let) a RNDr. Pavel Doktor, CSc. (ústřední rozhodčí, bývalý profesor matematické analýzy na MFF UK, 78 let), oba členové skupiny rozhodčích Českého šachového svazu, která provedla v roce 1991 překlad a zredigování poslední verse švýcarských pravidel, viz zde. A mezi nimi trochu příznačně Miroslav Kostlivý (ovšem „pouhých“ 62 let). Mno, nahánělo to trochu obavy …

Nicméně při našem příchodu byl na výsledkové tabuli stav 2,5:5,5, tak jsem s Mirkem Radou zažertovali, že to snad ani nemusíme hrát a můžeme to rovnou podepsat. Na poslední chvíli jsem musel povolat Lukáše Nevorala, kterému se v poslední době v jiných družstvech moc nedařilo, ale pořád lepší než kdybych hrál já 😉 Lukáš přišel, podíval se a … zvítězil, když panu Smolkovi (1822) sebral brzy figuru. Mohl tak jít domů už v 7 a předstírat, že se jenom zdržel v práci. Jeho vítězstvím jsem se uklidnil, zbytek dvojic vypadal, že jde vhodně na sebe a že bychom neměli prohrát.

IM Černoušek jde v touto soutěži vhodně na každého a Lukáš tentokrát neměl problémy, s panem Rozkovcem (2086) brzy získal jasnou převahu a za chvíli to bylo 0:2 pro nás. Lukáš se tak mohl věnovat partiím svých svěřenců – Aničky Koubové na páté s Petrem Frouzem (1878) a Matěje Mareš s panem dr. Doktorem (1824) na osmé.  Matěj se brzy zapletl do poměrně banálně začínajících problémů, které ho mohly stát partii. Naštěstí soupeř nebyl v uplatňování převahy důsledný (nakonec měl věž a 2 spojené volné pěšce za 2 lehké figury) a tak největším problémem byla časovka, do které se Matěj dostal. Soupeř mu z ní ale pomáhal tím, že nemačkal hodiny a hrál dost pomalu. Anička vypadala zpočátku dobře, potom se dostala trochu do obtíží, které ale lepší kombinační hrou řešila úspěšně a postupovala krajním volným pěšcem.

Kdo stál naopak od začátku hůř, byli Pavel Hruška na druhé s Otto Blümelem (2001) a Mirek Rada na třetí desce s Danielem Hadžalou (2088) přezdívaným Jezevec, velice silným „kavárenským“ hráčem. Pavel zahájil bílými vyčkávací taktiku (tahy jako Je1 a a3 vypadaly vyloženě jako předání štafetového kolíku) a Mirek si jenom chodil stěžovat, co zase přehlédl a jeho partie opravdu nevypadala nejlíp. Pavel se sice postupně opticky rozehrál, ale počítač cestou domů ukazoval, že soupeř měl v této fázi plynule rostoucí výhodu.

Bohužel se k nim přidal i Matěj Klíma na sedmé s panem Kostlivým (1850), když ztratil pěšce a soupeř měl aktivitu. V této fázi jsem trochu zneklidněl, ale říkal jsem si, že Anička vyhraje a zbytek to nějak doklepe. Libor Kouba mezitím remizoval na čtvrté s panem Vimpelem (1862) a vedli jsme tak 0,5:2,5, takže nám stačily dva body.

Matějskou pouť za vítězstvím zahájil Matěj Klíma, když soupeř obětoval figuru za smrtící útok na krále, ale přehlédl přetah pěšcem, takže Matějovi zbyla figura navíc. Vedli jsme tak 0,5:3,5, ale pořád jsme mohli prohrát, protože Aničce se stala v časovce nehoda, když ve vítězné kombinaci přehodila tahy a místo výhry se dostala do koncovky V+J+S proti D+S, což nepotěší. I ta se asi dala udržet, ale Anička byla zjevně otřesená a dostávala se plynule do finální časovky.

Obdobná „nehoda“ se málem stala Pavlovi, který v jedné chvíli měl dojem, že dostává mat. Stejný dojem měli i někteří přihlížející a dokonce připsali soupeři bod na výsledkové tabuli. Jediný, kdo byl při smyslech, byl soupeř, který říkal, že se ještě hraje. Z mého pohledu jsem měl dojem, že problém je v tom, že Pavel šáhl na věž, což by vedlo opravdu k matu. Naštěstí tomu tak nebylo a po chvíli se Pavel zrestartoval do módu, že existují i jiné figury než věž a že třeba může přejít do koncovky 2V proti D, vyrovnat počet pěšců a dokonce zkusit hrát na výhru. To ho ale brzy přešlo a dali za remis, 1:4 uf.

Přišla tak chvíle druhého Matěje (Mareše), který se se soupeřem dohodl na remíze (s oboustranně spadlým časem, ten ale pro ani jednoho z nich nehrál roli) a zaznamenal tak vítězný půlbod družstva 1,5:4,5! Slova soupeře „Kdybych musel, tak bych to hrál na vítězství“ mohou znít za takového stavu paradoxně, ale tady opravdu nešlo o výsledek. Matěj mohl pár tahů předtím reklamovat výhru na čas, ale zachoval se vzhledem k věku soupeře (a jeho nemačkání hodin) férově.

Za chvilku spadla Anička a dohrávala se poslední partie Mirka s „Jezevcem“. Mirek měl věž míň, ale 3 spojené volné pěšce, kteří byli docela rychlí. Soupeř ho asi mohl zmatovat, ale nakonec zvolil zisk druhé věže. Mirkovi 3 pěšci se ale dostali na 6. řadu a nastala zajímavá koncovka, kde Mirek postavil jako první dámu a měl tam věčný šach. Nabídl remízu, ale soupeř odmítl a začal uhýbat králem po sloupci k dámě. Mirek mu tak dámu vyšáchl a soupeř se vzdal se slovy: „Vtip přece …“ 2,5:5,5

Došlo tak na původní stav na výsledkové tabuli, ale myslím, že bylo dobře, že jsme to sehráli, bylo to takové utkání pro diváky (kromě mě i pro Vlado Škáru a Martina Královského), kteří hráčům připravili standing ovations, mexickou vlnu, atd., no prostě šlo se raději domů, aby se nestalo už nic dalšího divného … 😉